Se za to na něj nezlobíš? Za to, že by nechal všechno na Tobě?
K čemu ty chlapy pak máme, když ne proto, aby nám byli oporou? (A my jim samozřejmě.)


Jinak k tématu: Můj muž nikam neutek, ani se nechystá, ale u nás to postižení není tak vážný a hlavně se na něj přišlo, až když byly synovi víc jak tři roky, a to už syna miloval i děda, kterej si myslí, že všichni handicapovaní patří do ústavu. Ten teda předstírá, že vnukovi nic není (ze stejnýho důvodu se odmítal učit znakovku - proč by se ji učil, když on přece nemůže mít jinýho vnuka, než zdravýho, že).

Myslim, že ty útěky otců se dějou spíš u dětí s DMO, DS a u dětí ležících. U těch lehčích problémů se spíš setkávám s tím, že tatínkové mají tendenci bagatelizovat. Ale to je možná i tim, že oni nechodí mezi jiný mrňata tolik, jako matky, takže nemají to srovnání a doma "ve vakuu" vypadá lecos jinak.