Míšo, já nemyslim, že by na něj byli přímo nepříjemný (to posmívání probíhá spíš za jeho zády, a díky bohu aspoň za to), spíš se mu vyhnou a hlavně komunikaci s ním. A nebo se snaží bejt ze slušnosti milý, ale je to taková ta křečovitá, afektovaná milost. Holt tim, jak dřív byli postižení fakt izolovaní, tak s nima dneska většina lidí neumí jednak normálně - i ti, co by chtěli, tak prostě neví jak, protože nemají zkušenost.

A co mě nedávno překvapilo - já učim ve třídě, kde jsou dvě integrovaný děti, a myslela jsem si, že naše (zdravý) děti s reakcema na handicapované nebudou mít problém, a ono to tak úplně není - oni si vědí rady s tím typem postižení, které už znají, ale s jiným jsou taky bezradní (určitě ne tolik, jako kdyby byli úplně bez zkušeností, ale prostě čekala jsem, že se naučí domejšlet a přenášet své zkušenosti i do jiných oblastí a asi to neni tak automatický, jak jsem čekala). Na druhou stranu jsem si vyzkoušela, že leccos se dá naučit i bez toho, abychom někoho přímo znali - třeba jsme strávili jedno dopoledne na vozíku, zažili si pár perných chvilek a už jsem několikrát děti slyšela, jak si o tom povídají - měly super postřehy, který se jim určitě budou hodit, až potkají třeba někoho, kdo uvízne na obrubníku nebo u dveří na poštu.