Přidat odpověď
Mám tchýni (já vím, nejsem žádná velká výjimka :)). V jádru je to celkem slušný člověk, až na to, že své blízké okolí denodenně vytáčí svou neuvěřitelnou sebestředností a sebelítostí. Takhle to zní jako "typická" bolest staršího člověka, ale já mluvím o naprosto patologické a manipulativní sebelítosti. Posledních 35 let téměř denně řeší konflikt se svými tchány (ano, pořád ten jeden, který kdysi nastal). Za všech okolností mluví vždycky a výhradně pouze o sobě a o tom, jaká je nebo byla chudinka (např. kdysi jsem se jí chtěla svěřit s jedním traumatem z dětství. Nenechala mně domluvit ani druhou větu, skočila mi do řeči a mluvila...zase o sobě.). Musí být neustálým středem pozornosti při jakémkoliv rozhovoru a za fajn lidi považuje jenom ty, kteří se na ni obrátí s žádostí o radu. Na ostatních, kteří seznali, že se bez jejích nevyžádaných rad obejdou, se dívá zásadně spatra a kdybyste s ní mluvili, nenašla by na nich nit suchou.
Celkem vzato to asi není nic, co by člověk nemohl snést, pokud by se s ní denně nenacházel pod jednou střechou. Nechci se s ní hádat ani jí ubližovat, takže se držím stranou. Dospěla jsem zatím k takové polovičaté ignoraci. Prostě na ni nemluvím, pokud ano, tak pouze o neutrálních tématech (počasí, dítě). Hloupé nebo nevhodné otázky "přeslechnu", na zbytek kontroverzních a dokolečka se opakujících témat o tom, kterak jí někdo strašně ublížil, nereaguju. Vypadá to jako legrace, ale i tohle mně stojí dost velké duševní úsilí. Sebekriticky ale uznávám, že ignorace možná není správná cesta, protože není hloupá a tuší (možná i ví), že jí v hloubi srdce opovrhuju. Nechci jí ubližovat, ale fakt nevím, jak se k ní chovat a zároveň si uchovat duševní zdraví. Máte někdo recept, jak se k takovému člověku chovat aniž by trpěl on nebo vy?
Předchozí