Přidat odpověď
Já byla ve fázi, kdy jsem si starýho hrooooozně chtěla vzít (jako důkaz lásky měl pokleknout, požádat, oženit...) ale když jsem tenkrát naznačila mírně (nepochopil), naznačila hodně (pochopil, ale vůbec "nezakyselil"), pak úplně explicitně řekla, ale NECHTĚL!!! To mě nejprve (v soukromí a samotě) přivedlo k pláči-že mě tak málo miluje, pak jsem se urazila, nakonec jsem se vrátila k původnímu životnímu plánu se NIKDY NEVDAT. kDYž jsme ale počali dítě, začal ON na snatek tlačit (ne, že by mě najednou začal tak šííííleně milovat, ale je nesmírně konzervativní, příčilo se mu mít dítě "na hromádce"). Já už byla se stavem svobody naprosto vyrovnaná, nechtělo se mi brát se (mám ráda svatby, ale ne v roli hlavního šaška). Ale po naléhání jsem uznala, že asi je pro dítě lepší stav manželství. Tak jsme to pojali velice s recesí, svytba byla i zdokumentovaná v místním plátku.
Předchozí