Tak si někdy říkám, jestli já se nerouhám, když propadám skepsi a smutku, že mám netabulkové dítě.
Nestává se mi to často, batole je veselé, přítulné, báječné, čilé a jeho největší "chybou" je pouze to, že ve 20 měsících nechodí a nemluví...
I to zmetkování probíhá v menší míře a intenzitě než u jeho vrstevníků.

Navalí se to na mě jen jednou za čas, zpravidla poté, co se nám nakupí návštěvy lékařských zařízení.
Marně si můžu opakovat, že neexistuje zdravý člověk, pouze špatně vyšetřený.
Když na vás v jednom týdnu vybafnou na neurologii, že kromě psychomotorické retardace mají podezření na DMO a epilepsii, na RHB, že si máme zajít na oční a ortopedii a přidají další Vojtův cvik, na ortopedii, že má kluk ploché nohy a příliš vpáčené patičky, na EEG se sestra s koláčem a kávou tváří, že je spratek nevycválanej, neb nevydrží v klidu ležet nebo aspoň sedět hodinu a půl a u pediatra vám dají doporučení na endokrinologii kvůli nesestouplému varleti..., přece jen se vás určité negativní emoce zmocní...

Pak ale čtu nebo vidím reportáž o statečných rodičích, jak dřou jako koně, aby z dítka, které je na tom 100x hůř než to moje, dostali to nejlepší a mají radost z jeho úspěchů, a zastydím se.

Zastydím se dvakrát.
Zaprvé proto, že se rouhám.
Zadruhé proto, že mi cizí neštěstí pomáhá dívat se na svůj svět z lepšího úhlu a růžovějšími brýlemi...