Binturong, ani nevíš jak Tě chápu .

Bojujeme všichni na tom našem malém písečku, padáme a znovu se zvedáme - stále dokola. Doufáme, že bude lépe a modlíme se,aby nebylo hůř. Někdy jsme plné energie, jindy se sotva vlečeme.
Zažívám to stále dokola už nějaký ten rok, také se občas stydím,ale jindy jsem na nás pyšná, než příjde další rána. Je naprosto jedno jestli Tvoje dítko má opožděný motoricky vývoj nebo moje dítko těžkou vývojovou dysfázii. Dáváme jim spoustu energie a na oplátku hodně dostáváme zpět, jen dost často mezi výdejem a příjmem není rovnítko,pak přijde splín.

Občas si říkám proč zrovna moje dítě, jindy zase nefňukej mohlo by být hůř. Někdy nechápu maminky co řeší barvivo v želatinových bonbonech ( moc jim přeji,že nemají horší starosti ), jindy obdivuji třeba vícečetné maminky jak zvládají tu batolecí smečku - nebo třeba rodiče postižených dětí,které potkávám u nás v MŠ a říkám si kam se na ně hrabeš - podívej co zvládnou a ty máš zdravého kluka,který prostě jen nemluví.

Ano také se trochu stydím,když si občas pomyslím,že jsou lidé na tom hůř a beru z toho trochu energie - ale na druhou stranu všem kdo jsou na tom lépe než my to ze srdce přeju.
Takže neboj nejsi v tom sama - jsme minimálně dvě