Binturong,
já mám doma nechodiče 18,5 měsíce a občas tě tu čtu a trochu mě zaráží, kde všude po doktorech běháte - a my neběháme...
Já prostě pořád vidím nějaký vývoj dopředu, i když strašně pomalu (na břicho se otáčel v 8,5, lezl v 11, od prosince obchází nábytek, ale nepouští se ani si sám nikdy v prostoru nestoupne).
Taak nevím, jestli mám být nějaká extra nervózní, že bych ho měla nějak víc pořešit po doktorech... Momentálně mi dr. na 18měs prohlídce řekla, že nás teda (asi musí) pošle na neuro, tam ho objednali za měsíc, tak si říkám, k čemu to je, že třeba za měsíc to bude vypadat úplně jinak.
Fakt je, že celkem dost mluví, má rád knížky, zvířata, sám se celkem slušně nají. JInak bych asi byla nervózní víc. Akorát je asi opatrnej, on je kliďas, pohodář.
Nicméně okolí se samozřejmě soustavně jeví, že ještě nechodí, že s ním necvčím vojtu atd. A ty poznámky jsou občas celkem nevhodný. Už jsem si skoro říkala, že bych snad lidem měla říkat, že je postiženej, pak už by asi nikdo nic neřekl. Ale to samozřejmě neuděám, aby mě pánbůh nepotrestal:)
Takže celkem chápu, že tě to stresuje. Njevíc otravný je asi to, že ti do toho kecají cizí lidi. Mě třeba dere na plavání sledovat v herničce, jak už chodí o půl a 3/4 roku mladší děti, co je tam maminky nedávno nosily coby kojený mimina. Jakpak asi koukají na toho našeho lezoucího obra (proti těm 8měs holčičkám je asi dvojnásobnej, takže vypadá fakt ultrazaostale).
Pardon za zmatené dlouhé plevelení, ale jistě chápeš:)
Držím palce.