Val, reakce teprve dočtu.... někdy mám podobné pocity, někdy je má asi manžel.

My jsme prostě děsně líný lidi. Fyzicky. A většinou toho dost namakáme psychicky, takže víkendové válení se po posteli - když děti dovolily... nebo se povalovaly s námi (už jsou větší), pro nás byl určitý ideál. Denně brzo vstávat, já ještě jsem noční,usínám opravdu velice pozdě, tak o víkendu ideální se dospat.

V době depresí jsem byla proklepávána odborníky a jedna odbornice mi řekla (a odborníci se mají poslouchat, že jsem vlastně takový ten adrenalinový typ. ŽE mi sice připadá fajn, zaplout s knížkou do postele a jako vrchol blaha, ale pak ji dočtu nebo usnu a probudím se víc utahaná než předtím. A navrhla - jízdu na kole, rychlé procházky (i předtím jsem chodila na procházky se psem), prostě víc aktivity fyzické a pak se těšit na ten odpočinek, nebo prostě procházky pomalé s jídlem jakože svačinou, jít s rodinou ven, na houby, projít se někde po lese...

Líná jsem pořád, manžel taky, takže se hecujeme vzájemně, ale když se hecneme, nestává se nám, že bychom si to následně vyčítali.. spíš oba žasneme, že to bylo fakt super... a za týden se hecujeme znovu... a těch keců kolem toho... někdy si říkám, jestli to za to stojí (před tím, že se vypravíme vůbec ven) a následně si slibujeme, že zase určitě půjdeme s dětma plavat, do lesa, házet šutry do potoka, krmit kachny, na kola.... A tak se to pořád opakuje.

Není to nuda, jak jsem psala, v týdnu toho adrenalinu je někdy víc než dost, na straně druhý, netrpíme extrémním spánkovým dluhem, abychom se občas nehecli.