Adino, vážně si myslíš, že všechny, které tady píšeme, jsme neprůbojné puťky, které si nechaly líbit všechno? Ono to jde tak strašně pomalu, plíživě, že ani ta nejsebevědomější žena nemá šanci to zpočátku rozkrýt, pak se na sebe nabalujoou další věci, není to tak strašné, defakto si nemáš na co stěžovat, a jsi v bludném kruhu ze kterého se jo sakra špatně vystupuje. Děti milujou tatínka, tlak širší rodiny, nikdo se nikdy nerozváděl, vždyť ten chlap je tááák úžasný, hodný, co bys chtěla, a můžeš si stokrát říkat, že oni tvůj život nežijí, ale ty pocity viny, které v tobě vzbuzujou, tam prostě jsou, a je hodně složité se jich zbavit. A to nemluvím o většinové závislosti na chlapové výplatě. Ani dnes, po roce, nejsou pocity viny pryč, sem tam se pořád vrací to "Kdybych nebyla taková a maková, kdybych dokázala být spokojená, tak jsem mohla žít v klidu". Podnikám, mám svůj krám, a věř mi, nikdo nezasvěcený by to do mě neřekl.