Tylity, předně jsem moc ráda, jestli ti moje příšpěvky taky trochu pomohly na nohy .
Jak určitě víš, můj muž se mnou nemluvil, a přesně ty pocity, co píšeš. Nemluví se mnou = já jsem ta špatná. Co jsem zase udělala špatně. Nebylo uklizeno, co jsem řekla blbě, kde jsem se smála, s kým jsem se bavila nad rámec jeho tolerance, špatné svědomí že jsem se někde ve společnosti (v jeho přítomnosti) bavila.
Pořád jsem ho omlouvala - Je unavený z práce, asi neumí dát najevo jinak lásku, než pověsit prádlo, uklidit po mě talířek který jsem položila na linku, a neřekne ani slovo, nevynadá mi za to. Že mě nikdy nepohladí jen tak? To se asi po těch letech už nečeká, přece po letech je to všude stejné. Proč by mě hladil, když se mi s ním nechce mít sex. Asi chci moc, jsem moc náročná, měla bych být ráda, že nepije, nebije mě, nechodí za ženskýma, do hospody...
Tak moc jsem chtěla být dokonalá manželka, že neřeším prkotiny, nejsem přece hysterka, až mě to málem stálo zdraví. Ale to prozření potom... člověk si může hlavu ukroutit, co si nechal líbit, jak to NEVIDĚL, jak si myslel, že je to normální...