Vanda
.. je to dávno a pořád to v člověku je.. Manžel také ve vzteku "vysklil" vnitřní dveře v bytě - když se vzpamatoval, tvářil se jako neviňátko a v tichosti donesl nové sklo a zasklil je.. nikdy se k tomu incidentu nevrátil, nikdy ho nerozebral, nikdy se neomluvil. Bylo to dávno, ale je to modelový případ - pak se to v obměnách opakovalo.. mé pocity byly přesně stejné, jako tvé. A samozřejmě ot nebylo jen toho, bylo toho, jak já říkám - "na knihu".. výsledek - rezignovala jsem na život, čekala jsem prakticky na milosrdnou smrt (úvahy o sebevraždě jsem opustila kvůli nejmladší dceři - nemohla bych ji tu nechat samotnou, je malá = tedy to dítě je, bylo - vlastně mou "pojistkou" na život)
Nakonec jsem odešla - s manželem nešlo mluvit o rozvodu - i když jsem se odhodlala mu to říci, po chvíli se tvářil, že jsem mu neřekla nic a že je vše jak má být (připadala jsem si naprosto bezmocně a jako blázen) - nedalo se komunikovat.. hrozné.. pak jsem již měla "blok" - již se nešlo ani snažit, věděla jsem, že je to zbytečné a prostě to nešlo (říkám tomu pocitu "blok")..
Jeden den jsem se sebrala a během chvíle naházela do auta své osobní věci a odstěhovala se.. a od té doby se vzpamatovávám a snažím se srovnat v hlavě, co na životě dvou lidí, na jejich vztahu, je normální a co ne, co bylo na mém životě absurdní, na co mám právo.. učím se snovu žít, vážit si sama sebe.. jde to ztuha. Stále se ty děsi vrací.. Děsi ve skříni, zážitky z dlouholetého manželství s člověkem, co mě tak miloval, že mě skoro zabil a ani do teď si to neuvědomuje..