S našimi dětmi (dnes 4,5 a 2,5) to bylo podobné. Příčina ponocování byla jasná, prostě posouvali odpolední spaní (mladší ještě zcela neposunul) na stále pozdější hodinu, až jednou vydrželi do večera. Starší přestal odpol. spát po 3. roce, od té doby se mu chce spát mezi osmou devátou a ok. Nedávat je spát odpol. nepomohlo, unavení vždy usnuli. Uspávám je, po zhasnutí usnou většinou za pár minut, přitulí se a za chvíli spí, já pak jdu ještě něco dělat (nebo taky usnu..). POkud se jim spát nechtělo, nespali/nespí. Přikláněla bych se k tomu, že se Tvému synovi nechce spát nebo že "neumí" sám usnout. Staršího kdybych byla v tomhle věku nechala samotného v posteli, skákal by nejspíš do rána, nešlo mu se zklidnit, potřeboval zatížit dekou, houpat, později hladit do spánku - i unavený, neusínal ale dlouho, do těch 20 minut max. Mezi 3. a 4. rokem už usínal i odkrytý, bez hlazení, pokud byl unavený (hladím pořád, po náročnějším dnu na to někdy nedojde, usne dřív..). Takže asi nepotěším, ale moc jsem s tím nenadělala. Snažila bych se vynechat vše nepříjemné, aby neměl pocit, že "musí" spát, aby to zkrátka bylo tak, že večer po nějakých příjemných věcech (koupání, pohádka, písničky) následuje pokaždé spaní a alternativa není možná. Jednou napít, jednou vyčurat, jak už se tu psalo. Dvě děti s rozdílem okolo 2 let jsou pokud jde o skloubení denního režimu nejen podle mé zkušenosti dost náročné, postupem času se to zlepšuje.

RaR znám, pro mě je to dost dogmatické a hlavně zbytečně stresující pro rodiče. Daleko víc mi pomohly publikace o výchově dle sv. Jana Bosca, není to jen pro rodiče vedoucí děti ke katolické víře, zásady jsou podobné jako RaR, jen je to psáno s podstatně větší úctou k rodičům, s větším pochopením pro ně a také tím celým prorůstá takový samozřejmý předpoklad, že každý - i děti - je svobodná bytost z podstaty. Zapamatovala jsem si 2 rady, které jsem jinde neobjevila - že nikdo nemá posuzovat rodiče podle chování jejich dětí a že se máme chodit dívat na děti, když spí. Ta první kéž by se dala na nějakém hodně vtíravém banneru protlačit na monitory těch psychologů, kteří pořád píší do médií, z nichž se to pak kopíruje sem. Těmito obviňujícími teoriemi a pseudoradami se nemá cenu neurotizovat. Vše vč. RaR je to víc manipulativní a méně užitečné, než se při prvním čtení zdá. Výchova je náročnější, než oni píší, a zároveň do toho všeho vstupuje mnohem víc vlivů, i těch stabilizujících a osvobozujících, nejen destruktivních. Lidi si nedělají hlavu s etickými normami, protože si je jejich rodiče taky nedělali, nebo možná taky dělali, ale nebyl z toho prospěch, nebo pro něco, co nevíme - ne jenom proto, že možná byli odměňováni a trestáni. A mají možnost volby POKAŽDÉ. Že jsou odměny a tresty na nic (mí kluci říkají k prdu), na to přijde v pubertě snad každý. Jestli potom dospěje nebo se uchýlí k odměnám a trestům, záleží taky na něm, i když ti, kteří i tady i předtím mají oporu ve zralých milujících blízkých, mají to mnohem snazší. Pro ty ostatní ale dospělost, zralost, láska a růst nejsou nedosažitelné. A děti jsou víc než přehlídka výchovných metod.