Přijde mi, že RaR je koncept celkem fungující, sama podle toho +- jedu se staršími, nicméně je prostě potřeba přihlížet k věku dítěte. Pro dvouapůlletého musí být hrozně unavující a zatěžující pořád o něčem rozhodovat - samozřejmě pokud jde o modré nebo žluté ponožky, pak ano, ale pokud jde o denní náplň (a odchod do postele považuju za denní režim), to si myslím že je v tomto věku v kompetenci rodiče.

Bohužel znám rodinu, kde se RaR striktně drželi a dopadlo to tak, že 4 letá holčička chodila spát ve 3 ráno, úplně zelená, průhledná, přes den protivná stejně jako maminka) jen proto, že rodiče jí nechali volnost v rozhodování, kdy jít spát. Taky jí nechali vybrat školku - oběhli všechny školky v dosahu a byli pyšní, že se sama rozhodla, že chce chodit tam a tam. No bodejť ne, když se tam u zápisu rozdávaly bonbony, které má holčička silně omezené. Školku teď mají hrozně daleko, nestíhají, musí vodit babička, a první půl roku chodila malá ze školky s brekem, že už se žádné bonbonky nedostává...Neboli - pokud jde o prkotiny, ať rozhodují. Pokud jde o důležitější věci, kde začíná svoboda druhých (třeba nárok rodičů na večerní klid), pak bych uplatnila druhou část hesla, tedy Být respektován.

Náš synek taky měl období, kdy večer byl schopen 3x kakat, 5x pít a 6x vyprávět něco nesmírně důležitého, jen aby si udržel pozornost rodičů - a nedá se říct, že by jí přes den měl málo, sourozence ještě neměl. Byl schopen prudit klidně dvě hoďky. Spát se mu evidentně chtělo, takže bych nespoléhala na to, že unavené dítě prostě usne - některé nee.
Takže jsme udělali večerní rituály s neustálým opakováním toho, že se chystáme do postýlky, kde se spí. Po pochování, přečtení, vyčurání a opusinkování a definitivním odložení měl už minimum pozornosti - chceš čurat? Fajn, dojdi si. Kakat? Dobře, utřeme, ale už bez úsměvu, mlčky, prostě nuda a vopruz pro všechny. Povídat? Dobře, povídej, ale teď už tě nikdo neposlouchá, protože není čas na povídání, ale na spaní. Napít? Máš tam hrnek. Brečet? OK, přijdu, mlčky pohladím, přikryju a odcházím. Brečíš dál? Opakuju s delším intervalem.
Do týdne jsme měli pokoj a od té doby syn spí jak špalek celou noc.
Vím, že je to ta drsnější metoda, ale to co píše Siddhárta jsem zkoušela cca dva-tři měsíce a vedlo to jen k tomu, že dítě usínalo později a později. Zřejmě syn v tuhle chvíli potřeboval místo empatie a věnování se stanovit tu hranici, za kterou již nelze...