Cris, toto já měla doma, to, co ty popisuješ. Děti, ty starší si stále myslí, že jsem se zbláznila - odejít od jejich bezvadného táty. Jsou zmanipulované - dobře pamatuji roky, kdy tehdy dospívající syn pronášel věty typu - jestli se takhle bude chovat, odejdu a nikdy se nevrátím.. dcera - mami, vydrželas to tak dlouho, přeci to vydržíš dál, já vím, že se k tobě choval někdy jako hulvát.. - dnes? Vše zapomenuto, milovaný tatínek a poťapaná máma, co nás nemá ráda a vymejšlí si bejkoviny, že chce žít jinak - jak, jinak, přeci měla skvělou rodinu!!!
NE. Měla jsem odejít před 15ti lety, celé ty roky jsem se trápila. Dostalo se mi to "pod kůži" - sem psychicky stále úplně na dně, vrací se mi to zlé, slyším nenávist v manželově hlase, se kterou ke mně promlouval a chrlil ten jed, ubližoval slovy (jak jsem hrozná, jak mě lidé nemají rádi, jak už nevypadám jako dřív, že to oblíkání se na mě nehodí, pak mi schovával oblečení....) Jen jsem tenkrát mlčela a chtěla umřít. Ne, nebránila jsem se, nechala bych se zabít, když to přešlo někdy do fyzického napadání.
Proč on se mnou zůstával - přeci kvůli majetku.. nesnesl by, aby někdo rozděloval to, co patří jemu.. on se přeci na tom podílel o hodně víc, než já, to je pochopitelné, a ted to dělit? Nepřipadá v úvahu. Jeho dům, jeho firma.. jeho zásluhy.. A pak ještě.. co by tomu řekli lidi? On je přeci Pan Dokonalý a takový nějaký šrám na pověsti? Nepřipadá v úvahu..
A že mě nedovolil jít ani s dítětem na mateřskou? Aby o nic nepřišel? Protože měl strach, jak by to on, podnikatel (já byla jen ten obyčejnej zaměstnanec, nic moc, nic jsem v životě nedokázala) nás uživil? Bylo mi 37.. ptal se mě, to chceš jako z mateřský jít rovnou pak do důchodu? Kdo myslíš, že tě pak zaměstná? Jak si to představuješ? (mít mé dítě..)
Stále se to vrací.. stále to slyším, slyším jeho hlas, tu intonaci..
Já nikoho jiného na světě neměla. Rodiče zemřeli, o přátele jsem díky jeho izolaci přišla.. prostě úplně sama mezi lidma, a s člověkem, co mě neustále zraňoval..
Přepadala mě beznaděj a já si říkávala, snad si sednu u cesty, na krk si dám ceduli "CHCETE MĚ?" - jako jsem viděla v krabici se štěňaty v jednom zapomenutém obchodě a budu čekat, jestli si mě někdo nevezme domů..
A pak.. pocity, jestli je vůbec možné, aby mě měl někdo normálně rád.. a.. vzomínky na dětství a na rodiče, stále jsem se v myšlenkách vracela do doby, kdy mi bývalo dobře... a z toho zase hrozné smutno..
Nemělo to řešení.
Vlastně mělo - odejít.




Hm..