Pawllo,
a tak já myslím, že si v celku rozumíme. Prostě to není snadné ani pro jednu stranu a zatím je potřeba hledat a ne považovat za samozřejmost určitou toleranci nejen od školy, ale od celé společnosti.
To by mělo přijít časem, do toho musí společnost dorůst.

Čím více dětí bude zůstávat v rodinách a méně skončí v ústavech, tím větší šanci budou mít lidé se s nimi potkávat a začít je brát jako přirozenou součást společnosti.

Zatím známe jen Rain Mana, Forest Gumpa, Monka, případně ještě nějaké další nějak vybočující postavičky, které jsou více či méně idealizované, zněžněné, prostě na nich člověk vidí jen to dobré.
Pak přijde setkání s realitou a bývá to leckdy dost tvrdý náraz. Tohle také každý nezvládne, přjít o iluze je těžké, takže lidé často reagují vztekle a tedy neadekvátně, protože mají strach z neznámého.

Chce to čas a hodně konkrétních příkladů. A nezanevřít na všechny, kdo přítomnost nějak postiženého dítěte ve třídě neustál, ale o to větší obdiv k těm, kdo třeba i přes počáteční nedůvěru nebo i odpor nakonec integraci zvládnul. Mám teď na mysli hlaně rodiče ostatních dětí, protože tam je asi ten největší tlak proti integraci.
A právě zkušenosti od těchto rodičů a to nejen ty pozitivní, ale i ty negativní, je potřeba co nejvíce prezentovat, protože lidé už často vědí, co pozitivního může integrace přinést, ale o tom negativním vědí málo. To málo, co vědí, tak mají tendenci až démonizovat. Bojí se toho a brání se dopředu. Strach má velké oči.

Když potom bude rodič vědět, že škola se nebrání integraci třeba autistů a bude vědět, co to obnáší a proto nebude chtít, aby jeho dítě chodilo do třídy s autistou, vybere pro své dítě raději jinou školu, kam třeba zrovna autisty brát nebudou. A na druhou stranu, rodiče, pokud do takové školy dítě zapíší, budou dopředu počítat s tím, že tam ten autista být může a budou dopředu vědět, co je může potkat, takže když se pak setkají s realitou, nebudou trojčit.