Holky,zajímal by mě názor někoho nestranného..bydlíme v rodinném domku o dvou domácnostech.V jedné z nich bydlí manželova teta(sama,nemá vlastní děti,uča v důchodě).
A já mám nějak pocit,že nemůžu volně dýchat,každý den je u nás nasáčkovaná..
Na mateřské s prvním dítětem jsem byla pořád pryč,tudíž i ona nebývala doma,ale po narození dvojčat se to změnilo,já nemám takové možnosti se někam "ztratit"a ona má důvod být doma.Chodíme většinou na zahradu,děti tam mají vyžití.
Včera v 10h dopoledne jsem oblíkala dvojčata,že půjdeme ven a ona přišla a povídá:no proto,si říkám,že je venku hezky.
Mě tyhle řeči začínají vyytáčet,jsem svéprávná a vím jak se mám o děti postarat.Nebo se mě venku ptá jestli jsou namazaní proti sluníčku.Možná normální otázka,ale asi už ne pro mě.
Nebo jeden den se dvojčata vyspaly a ona do 5 minut byla tady,že jestli půjdeme ven?Že je tam hezky?Já nevím,ale nejsem superman,abych je stihla za 5 minut přebalit,dát najíst a mazat ven.Jinak samo ven chodíme každý den,dopoledne i odpoledne skoro za každého počasí.Možná to jsou řečnické otázky,aby mi mohla pomoc s dětma ze schodů a na zahradě,ale já zase o to tolik nestojím..
Manžel tvrdí,že mám být ráda za výpomoc a za to,že občas pohlídá,ale to velmi zřídka.
Jak tohle řešit?Utíkat z domu do ulic,aby se ona zase vrátila ke svým koníčkům?
Říkat nic nemá smysl,nechci dělat rozbroje po rodině,ale jde to udělat i nenásilně?
Přemýšlela jsem,že se budu doma zamykat,nevadí že příjde na kávu,chodí bavit děti,ale skoro denně?Nebo jsem jen přecitlivělá a mám být vděčná?

Možná mi chybí kamarádka se kterou bysme trávili volný čas jako při první mateřské,to bylo úplně jiný.