Ztratila se mi 10-letá dcera zhruba na 4 hodiny a byl a je to můj nejhorší zážitek v životě.

Bydlíme na malé vsi, která je obklopena sadem a lesem a dvěma rybníky.
Holka si šla hrát do vsi (ta je dlouhá zhruba 500m), do další vsi je to 2km.
Když se začalo smrákat, tak nepřišla.
Šla jsem "na jisto" k místní hospodě, kde se děti slézají.
Děti nikde, dcera nikde.
Tak jsem si říkala, že je u někoho doma, hrají si, zapomněla na čas....

Volala jsem po vsi, koukala ........

Nakonec už jsem začala být naštvaná a šla po barácích ........ když jsem došla nakonec vsi a zjistila jsem, že nikde není, bylo zle.

Začala jsem tvořit časovou osu kdy kde kdo ji viděl naposledy ......

Pořád tak nějak racionálně, i když pravda se slzama.
Začali se sbíhat místní, vzali kola, auta, objížděli okolí, prohledali rybníky a NIC.

Všichni jsme volali jako pitomci, hledali ........

Pravidelně v určitých intervalech jsem se vracela zpět domů (tady byly další moje děti) a podávaly info jestli ji někdo neviděl, jestli se nevrátila ..........

Když už nebylo kde hledat a já jsem šla volat policii (bylo 22 hod.) tak mi jedna sousedka řekla, že ji viděla odpoledne u nás na zahradě v takovém přístřešku a že se jako schovávala a vypadalo to, že si děti hrají na schovávanou, tak ji ani nezdravila ,nic.

Jdu tam a ona tam stojí. Přitisklá ke zdi, nebyla vidět.


Jen jsem jí poslala domů a upřímně se složila jako šraňky a měla jsem svůj první regulérní malý infarkt. Bušilo mi srdce jako o závod, nemohla jsem dýchat.
Přišlo mi, že umírám.

Jak jsem si celou dobu říkala, že ji "zabiju", tak prostě nic. Neskutečná úleva a pocit bolesti (asi divné, že).

Jen jsem potom přišla domů, a jen jsem jí řekla ať jde spát, že si o tom promluvíme zítra a že jsem měla velikánský strach, aby to věděla.

Druhý den jsem se pídila PROČ to udělala a bylo mi řečeno, že z počátku to byla sranda, ale pak už se bála vylézt a nevěděla co má dělat, tak tam raději byla schovaná ........

Vztahy máme myslím v rámci možností OK, holka žádný problémy nemá .......


Tak jen aby jste věděly JAK se taky dá takové ztracení prožít.

Bylo to děsné, nepřála bych to opravdu nikomu. Ten strach je neuvěřitelný a ta beznaděj ještě horší.




Musím říci, že jsem asi opravdu vypadala strašně, protože i můj hyperaktivní syn poslouchal na slovo a nezlobil a neškodil.

Asi tak.