Hilly, asi jak kdo.

Pro mě je kupa věcí přirozených a když jsme se dozvěděla, že se to i nějak jmenuje a nejsem v tom sama, tak jsem se jen utvrdila, že nejsem magor. Prvně se mi to stalo někdy v pubertě, když jsem jednomu chlapíkovi vykládala, jak si představuju koloběh života a on na to "Jo, děvče, tak to se jmenuje Zen - buddhismus a je to už pěkně starý ."
Na pedáku jsem pak jednou v hodině tak nějak poslouchala, jak všichni vymejšlí, kterak děti motivovat, aby je bavila výuka, až ze mě vypadlo, že takhle já si to teda nepředstavuju - že přece kupa těch věcí je zajímavá sama o sobě a vymejšlenim ptákovinek okolo jako bychom dětem říkali, že ty věci jsou děsně nudný (protože proč jinak kolem nich dělat takový tanečky) - a že takhle já to dělat nechci - já chci, aby si to děti osahaly a měly radost z toho, že přicházejí na souvislosti a na to, jak věci fungujou... a teprve o něco později si v knížce od Kowalikový čtu, jak se při pochopení souvislostí vyplavuje endorfin a o další roky později totéž v knížce o Respektování...

Že bych si přečetla knížku a změnila životní postoj, to se mi ještě nestalo.