No, tak nějak. Mám ho ráda, ale deptá mě to. Nic ho nebaví, když někam vyrazíme s dětma, za chvíli je z nich nervní. On je má rád, ale má hrozně nízkou frustrační toleranci, prostě je hned vzteklej. U nás se situace vyhrotila loni o této době, já byla na mateřské pátým rokem a spadli jsme do docela vážných fin. problémů. On mi nechtěl nic říct, vše dusil v sobě, já viděla, jak je hnusnej a rejpala jsem, chtěla jsem vědět, co se děje. Nechtěl mi to říct, posléze přiznal, že si v tu chvíli přišel neschopnej, jakože selhal, ale nevím, jestli to je pravda a nebo alibismus. Následoval klasický únik od reality. Místo, aby se zabýval tím, co je podstatné, řešil kraviny. Mě to deptalo a hrozně jsme se hádali.

Add tvoje poznámka - ano, někdy si to taky říkám, jenže já 4 děti sama neuživím, teď už moc na výběr nemám. Na druhé straně je mi hrozně úzko z toho, že tento model fungování rodiny získávají moje děti do života.