Pippi,
ale co je na tom tak špatně? Je docela běžné, že v končící pubertě - na počátku dospělosti o duchovno jen tak okrajově ťukáš (jsou akutnější věci k řešení než smrt a přesah života
). A pak potkáš někoho, kdo věří a svou víru ti dokáže ukázat, objasnit, ty si ho vážíš popř. ho miluješ, čili jsi otevřenější než vůči cizím - a tak jeho víru postupně přijmeš za své a konvertuješ. U nás ti islám nikdo jiný než islámský partner moc nenabídne, takže je logické, že typy, které se zrovna roky nezabývají duchovnem, tu víru přijmou jaksi od partnera. Děje se to celkem běžně i u křesťanů.