S manželem jsem žili spokojeně 13 let. Potom nás potkalo několik nepříjemných událostí a se šťastným manželstvím byl konec. Nejdřív jsem já dostala roztroušenou sklerózu, půl roku na to se manžel zamiloval v práci do kolegyně a za další půl rok mi to řekl, odstěhoval se a začal s přítelkyní žít.
Nemá cenu tady popisovat, jak blbě mi bylo, když jsem se dozvěděla o skleróze . Hrozně. Když mě manžel řekl, že miluje kolegyni z práce a chce s ní žít, bylo to taky blbý, ale skleróze se to nevyrovná. Měla jsem pocit zrady z hlediska nemoci než, že z toho, že mi byl nevěrný.
Byla jsem nucena chodit do práce, starat se o dvě děti (5 a 7 let), dům a zahradu a u toho jsem ještě nebyla se sklerózou úplně sžitá a smířená a to samé platilo o odchodu manžela. Asi po třech měsících jsem se přestala litovat a za další tři měsíce jsem si řekla, že musím zase začít žít.
Věděla jsem, že najít si muže, partnera =přítele… nebude jednoduché, a v mezičase, než nějakého potkám, si najdu milence. Asi po dalším měsíci jsem se na inzerát seznámila s Horácem. Byl to typ „frajer“. Živej, akční, schopnej chlap, se kterým jsem se nikdy nenudila, v posteli nepřekonatelnej. Taky byl ale ženatej, dvě děti kolem deseti let. Od manželky se před časem odstěhoval do domu, který byl vedle jejího, což bylo pro děti ideální. Mohli za oběma rodiči a oni zase za nimi. S Horácem bylo milenectví bezvadný. Nikam se necpal, já jsem respektovala jeho stav doma a, když jsme měli oba volno, užívali jsme si výlety, večeře, filmy, … a strašně jsme se sblížili. Věděli jsme, co nás trápí, probírali jsme svoje problémy, diskutovali jsme…. A mě najednou začalo vadit, že spolu nežijeme a nejsme spolu víc. Horácův názor na společné soužití jsem ale znala: „Už jsem si to vyzkoušel a teď chci žít sám.“ OK. Je čas, najít si stálého chlapa = partnera: „šťastní až do smrti“. Starat se sama o dvě děti, o dům a zahradu je vyčerpávající a potřebuji podporu. Psychickou i fyzickou. Začala jsem se rozhlížet, začala jsem hledat. Dala jsem si inzerát a sešla jsem se s několika muži. Všichni byli fajn, ale nebylo to ono. Zhruba po roce jsem se seznámila s Michalem. Rozvedený, dvě děti žíjící s bývalou manželkou, žena odešla před pěti lety ke kolegovi z práce – prý láska. Michal byl jiný než Horác. Klidný, milý, pozorný a novou rodinu by hodně chtěl. Sbližovali jsme se pomalu. Jezdili jsme na výlety na kole, chodili na kafe, povídali si a opatrně se poznávali. Ani jeden jsme to nechtěli zkazit. Po třech měsících jsem ho pozvala domů na kafe … a zjistila jsem, že by nám to klapalo i v ložnici. 
Rozhodla jsem se to s Horácem ukončit. Jeho doba skončila. Bylo mi s ním bezvadně, skvěle jsme si rozuměli, ale nikdy bychom náš vztah nemohli zveřejnit. Pořád byl ženatý, i když jenom formálně. Rozvádět se nechtěl a nastěhovat ke mně také ne. Když se vrátil z dovolené, řekla jsem mu o Michalovi a rozešla se s ním. A překvapeně jsem koukala jako blázen.
Jeho reakce byla: úžas, překvapení, litování, mluvení o lásce, o dokonalém splynutí duší… Prý se mnou chce žít, a bude, jenom neví, jak to zařídit, aby neublížil dětem. Jsem nejlepší ženská na světě a nechce o mě přijít. Nedokázala jsem ho poslat k vodě, i já jsem si uvědomovala, jak moc si rozumíme. S Michalem se znám krátce a možnost, že nám to nevyjde, tady je. Skutečně si víc rozumím s Horácem, s Michalem bych ale měla šanci žít jako rodina.
City nebo rozum?