Tenhle víkend jsem pěkně vyzuřila. Mám celkem hodné děti (skoro 3 roky), v zásadě ohleduplné, přitom jsou temperamentní, avšak neútočné. Rády navazují kontakty s ostatními dětmi, a to i neznámými na pískovišti. Prostě si s nimi začnou povídat, vyvekslují hračky a podobně.

Nejsou ale zvyklé na bezdůvodnou agresi a neumějí se bránit.

Samy nikomu hračku jen tak neseberou, ale když jim ji vezme jiné dítě, většinou jen tak koukají, nebo si ji za chvíli zase vezmou zpátky.
Včera u nás ale byla holčička, o rok mladší, neuvěřitelný agresor, matka ji nechala, ať si dělá, co chce, dokud jsem 3x nevystartovala. Pak začala něco naprosto nepřesvědčivě brblat. Holčička brala mým dětem naprosto cokoliv, co měly v ruce, v herně se chovala jak dynamit (všechno kolem ní lítalo), bezdůvodně je bouchala různými věcmi, na pískovišti je shazovala a odstrkovala. Pak si moje dítě lehlo na deku, načež ta dvouletá tygřice na něj skočila, zalehla, začala líbat a oslintávat. Vrhala se i na vzorného chlapečka, co u nás byl taky na návštěvě. Taky koukal docela vyjeveně.

A teď kardinální otázka:
Jak nejlépe zvládnout podobnou situaci tak, aby děti pokud možno pochopily, že se musejí bránit a zároveň je nenechat psychicky vydeptat, aby nepřijaly postavení oběti?
Nechat je, ať si to vyřídí samy nebo bránit? Seřvat před dětmi matku agresora?
Co praví klasik, a jaké jsou vaše zkušenosti?

Věřím, že až takhle agresívních dětí moc není, navíc znám z vyprávění situaci u holčičky doma, a ta moc růžová není, rodiče prostě nezvládají ani sami sebe. Ale takové děti existují jsou a moje děti by na ně měly být připraveny.