To je těžký. Nevím, co praví klasik, ani co je správně, ale pokud je někdo u nás doma a chová se jinak, než je u nás zvykem, tak i když je děcku rok dva, jsem to já, kdo musí zakročit. Svým dětem vysvětlit, že si to nemají nechat líbit, návštěvě vysvětlit, že takhle ne a jak teda u nás jo. To samý venku na hřišti mezi cizími lidmi. Nenechám moje děti, aby braly hračky nebo ubližovaly někomu, většinou totéž funguje i u ostatních, ale pokud se tam najde nějaké bezprizorní dítě, nemám problém i to cizí dítě usměrnit. Obvykle od cizího výtku berou líp, než od mámy, které stokrát řekne ne a dítě stejně na jede dál po svým.

Starší holky se snažím napřed pošťouchnout /poradit/, aby si situaci vyřešily samy a svá práva si hájily, pokud to nejde, pomůžu já. např. nejstarší půjčila tuhle kolo nějaké holce, co lítá odnevidím donevidím sama po sídlišti, hračky nemá, nikoho nemá. Smutný. D. jí půjčila kolo, holka jezdila a jezdila, okruhy protahovala, D. začala být nervózní a bylo vidět, že kolo chce zpět.
Tak jsem jí řekla, že až pojede kolem, má si o kolo říct. Nechala ji projet asi 3x, pak ji požádala o vrácení /Slušně: Danielo, vrať mi už to kolo!/, Daniela odsekla, že jí přece dovolila na něm jezdit a frčela dál. Moje dcera zdrblá nevěděla, co má dělat. Já jsem to zaslechla, cizí holku jsem zavolala, na pětníku zastavila, sprdla a donutila ji vrátit kolo, vysvětlila, že půjčovat si může, ale na požádání musí hned vrátit. Okolní maminky na hřišti koukaly vyjeveně, jak se mi to povedlo, ony že jí nic nepůjčují, když má problémy s vracením. Moje dcera viděla, že musí být důraznější a že v tom není sama, ale příště nebude otálet a bát se.