Tříleťáky a dvouleťáky bych organizovala dost, a to i fyzicky (odnést dvouleťáka cizího z "bitky" nebo si vzít vlastní dítě na klín není problém).
jsem matka řešič-prudič, vadí mi dost věcí a de fakto je mi jedno jestli vychovávám vlastní nebo cizí- tj. jakmile dítě v mém dosahu dělá něco co mi vadí, řeknu to dotyčnému dítěti nebo mu v tom rovnou zabráním, ať je to u nás nebo i něj doma. Obvykle se to týká házení věcí směrem k mým dětem nebo ke mě, stříkání vodou, metání pískem, šermování ve výši očí a podobně. NEjdřív řeknu aby to nedělali (s vysvětlením důsledků - vletí to někomu do očí, bude ho to bolet, nestojíme o další zlomenou ruku apod.) nebo se snažím jim danou věc nějak omezit (víš co - vypni tu vodu, bude nejlepší když ty klacky uložíte, tak jděte z toho pískoviště když to nechápete apod.) Ještě hodně nesnáším uječené děti a děti mluvící hodně nahlas, tak to taky umravňuju, protože to prostě nedokážu vydržet. Třeba včera jsme na jedné návštěvě byli asi hodinku a půl a dvě děti jak z divokých vajec, a teda i po umravňování jsem pak cestou domů měla migrénu jak prase.
Jo a jednou "terapeutickou hodnotu" těhlech seancí vidím v tom, že svým dětem řeknu jak jsou hodné, jak se mi líbí že se k sobě umějí chovat, že je fajn že umí mluvit normálně a ne řvát jak tuři, a tak vlastně posiluju jejich sebevědomí že to co dělají oni je dobře a to co viděli dobře není.... Netvrdím že je to stoprocentní nebo úplně košer, prostě my to tak máme.