Pawlo, zřejmě máš pravdu že to je ve výchově, jenže na tom já teď těžko něco změním. Nastal problém, protože rodiče na tom nejsou zdravotně moc dobře a obávám se, že brzy bude péče o něj nad jejich síly. Po pravdě řečeno, nemyslím si, že by byl zas takový chudák, kdyby se trochu snažil, mohl by toho zvládnout dost. Ale nikdy nic NEMUSEL dělat, matka ho vždy vodila za ručičku, protože byl chudáček, všichni mu ubližovali včetně mně. Což je pravda, byla jsem na něj hnusná jako dítě, strašně mi lezl na nervy svou divností.
Problém je v tom, že nikdo, ani já ani rodiče, učitelé,ale ani dětská psychiatryně ke které chodil, nevěděli proč se tak divně chová a nikdo rodičům neporadil jak ho vychovávat. Celý život už od malinka žije ve svém světě svých bizardních zálib a vše ostatní včetně jemu nejbližších lidí mu bylo naprosto ukradené. Považovala jsem ho vždy za extrémního sobce, ono to tak vlastně je, ale díky své diagnóze, za to vlastně nemůže. Mám z toho sama dost velké výčitky svědomí. A teď nevím co s tím, upřímně, doma bych ho fakt nechtěla a nemyslím si, že by mu to nějak prospělo, kdybych převzala roli naší matky v péči o něj. Spíš bych chtěla poradit, jak by se dal nějak nasměrovat, aby se o sebe sám staral a neshnil ve špíně a hladu, což by se mu stalo kdyby se o něj matka nestarala. Možná by stačilo to zkusit, nechat ho, co by dělal, kdyby se mu najednou přestalo 3x denně objevovat na stole jídlo a ve skříni čisté prádlo. Ale to mu matka nikdy neudělá, dokud bude moct tak mu servis bude poskytovat.