tak třeba já měla rodiče, kteří mě nikdy neobjali když mi bylo nejhůř, když jsem za nimi přišla, že mi v náručí zemřel nejlepší kamarád, tak mi máma jen odsekla ,,neposer se z toho, mě umřela máma v 18 a taky jsem se nesložila"..přitom jen stačilo obejmout a říct, že to bude dobré..nic víc..nebo jak ji otec řezal, kopal do ní, a ona se s ním nebyla schopna rozvést dřív jak za 22 let, nechali nás oba se na to dívat..nebo když jsem musela přijít o dítě v brzkém věku, nedočkala jsem se ničeho jiného než ponížení, že si za vše můžu sama..a to jsou jen malé střípky..nadruhou stranu vše zlé je asi k něčemu dobré, od 15ti žiju sama, umím se o sebe postarat, jen tak něco mě nerozhází...bohužel tyhle vlastnosti jsou vykoupené příliš velkou bolestí na to, abyvch jim odpustila..