Moje mamka zamrzla v pubertě, je neurotická a umí jen dávat a ne přijímat. 90 % času se mnou mluví o svých vztahových a sexuálních trablích a úspěších. Můj táta je voják, co neprojeví city, i na vnoučka se šel podívat až po dvou měsících. Když jsem řekla, že chci druhé dítě, vytřeštil oči, jestli si to jako můžeme dovolit a proč jako. Když mamka porodila, odjel na půl roku do Ruska, že výchovu přebere v sedmi letech, do té doby je otec podružný.

Ale obou si vážím, že mě vychovali, táta mě celý život podporoval ve studiu a dával mi, co mohl, vozil si mě na víkendy 200 km daleko, jednou spal i s bezdomovcema na nádraží, když mu ujel přípoj.

Mamka si mě vymyslela, pak mě porodila (po porodu jsem pochopila, že to nebyla žádná sranda), přebalovala, prala mi plínky, starala se o mě, vážím si jí, že mi dala dětství a péči. I když z ní často rosteme.