Připomněla jsi mi tím jednu story z hřiště, která mě zaujala. Asi tříletý kluk si tam vzal odrážedlo jiného chlapečka a jezdil na něm. Když to chlapeček uviděl, začal volat to je moje a plakat. Chodil pak po hřišti za chlapečkem na odrážedle a plakal a plakal - opravdu hodně nešťastně. Docela dost dlouho. Když už jsem si říkala, že to snad není možné, a že zasáhnu, ač se mě to netýká, protože mi toho plakajícího chlapečka bylo fakt nesmírně líto, našel se jiný cizí tatínek, který to zjevně také nemohl vidět a odrážedlo chlapečkovi vzal (dal ho bez nejmenšího protestu) a vrátil plačícímu majiteli.
A teď pointy:
1. Matka chlapečka "uzurpátora" seděla celou dobu cca metr ode mě a při troše sebemenší pozornosti to všechno musela vidět a slyšet. Neudělala vůbec nic.
A co je horší:
2. Matka nešťastného a dlouho opravdu smutně plačícího majitele odrážedla celou dobu byla vedle něj, chodila s ním po tom hřišti a... neudělala vůbec nic!
To mě naprosto konsternovalo.