No, byť občas něco řeším, jsem stále více přesvědčená, že výchova hraje jen malou roli, geny prostě nepřechytračíme. Jako stále znovu a znovu to zkouším a vychovávám, ale stejně je to jejich přirozenost, která většinou zvítězí.

Prostě prvorozený je typ, který spíše couvá, druhorozený je ten, kdo víc bojuje. Dcera je ideální kompromis

Mohla jsem se na hlavu postavit a povzbuzovat a povzbuzovat, a stejně se tou lopatkou, kterou mu někdo vytrhl z ruky, ještě nechal praštit. Holt, je po svých rodičích věkem to mnohem lepší nebude, jen ty projevy, kdy mi někdo vyškubne lopatku a praští mě ní, už vypadají jinak - a dá se s tím žít. Jasně že bych byla raději, aby byl dravější, ale holt ho beru jaký je, tohle se nedá zlomit.
Mladší je bojovník, dcera je sebevědomá, ale neagresivní, což jsem velmi ráda.

Nechat děti "ať si to vyřeší samy" může fungovat, ale může i ublížit, a slabší dítě zlomit ještě víc, když se ho nikdy nikdo nezastane.