Jám takové ochranitelské pudy, že je mi mých dětí v tu chvíli tak líto, že bych to těm ostatním vyrvala (typické - přijdeme na pískoviště, moje děti mají dvě tašky bábovek, lopatky, kyblíky, sotva přijdeme, tak se na ně sesype dalších pět dětí a jim skoro nic nezbyde), ale právě nechci, aby spoléhali na to, že to za ně máma vždycky vyřeší. Ten starší se teda nebojí, jde i za o dost staršími dětmi, nejdřív hezky poprosí, když druhá strana nereaguje, tak řekne, že to je jeho a nabídne něco jiného a pak už si to vyrve zpátky - nijak v tom případě nereaguji. Ale mladší je ťulda, ten jen zoufale brečí. Jenže je to s ním těžké, chce zelenou lopatku, tak cizímu dítěti řeknu, ať mu vrátí zelenou, a vezme si žlutou, no a malej ve chvíli, kdy ji dostane, začne řvát, že nechce zelenou, ale žlutou. No a v tom případě už taky nezasahuju, protože to by bylo pořád dokola.