Přidat odpověď
Právě studuju Respektovat a být respektován a snažím se to správně pochopit. Připadá mi, že dle těchto principů je vůbec ta otázka položená špatně. Dítě si může zvolit účes/potažmo se samoostříhat jak chce, a to od chvíle, kdy dokáže s nůžkama manipulovat a nezranit se. Jeho vzhleda nakládání s ním je výhradně jeho věc. Takhle bych chápala partnerský vztah s dítětem, že si za věci, které jsou jeho, rozhoduje sám. Je to prostě každého věc, a dítěte taky.
Já jsem toho příklad, jak se to nemá dělat. Mamka mi zakazovala nechat se ostříhat, dost markantně, až jsem reagovala tak že jsem se nechala ostříhat kamarádkou, která mi nalhala že to umí. Vypadala jsem jako že se chci mámě pomstít. Odrůstalo to dlouho. Vypadala jsem jako hermafrodit.
Synovi je sedm. U kadeřnice si sám domluví, jak chce vypadat. Je blonďák a tvrdil, že nutně potřebuje černé vlasy, aby vypadal jako Nicolas Cage v Ghost Rider. Poprosila jsem kadeřnici, aby mu jemně vysvětlila, že i blonďáci vypadají drsně. Nakonec to nebylo ani třeba, na chuť barvit se zapomněl. Chráním se zakazovat mu cokoliv týkající se jeho hlavy pamětliva svého utrpení ze čtrnácti roků. Předtím si přál mít dlouhé vlasy, dotáhl to na takovýho beatlesáka. Neříkala jsem mu nic. Sám aktivně vzal nůžky do ruky taky a ustříh si ofinu hned u čela. Vypadal asi měsíc jako pan Spock. On byl spokojenej, tak co.
Předchozí