Nějaká: přesně tak, stačí málo a děti umí být pěkně krutý, a rodiče je často neinformujou, že každý je jiný, já měla jako malá kostky, které se daly složit v obrázek, 6 obrázků, na jednom byl nějaký asi francouz, na druhém číňan, černoch atd. a mě se strašně líbilo, jak je každý jiný. Máma mi vysvětlovala, když byl někdo jiný, co se stalo, třeba její kolega měl pryč obličej, popáleniny, vypadal na první pohled strašidelně, ale byl to skvělý člověk, máma mi řekla, jak se mu to stalo a už jako malá jsem to brala a dneska mi nedělá problém komunikace a vztah s jinými nebo postiženými lidmi. A že je to těžké, někdo je jiný, tak to probudí zvědavost, civět je blbé, vyhýbat se pohledem taky... a tohle všechno vede k nejistotě co ty, kteří se s tím nehodlají poprat u sebe, že je to jejich problém vnímání jiných ne přímo těch jiných, tak jdou do posměchu, agrese, ignorace... škoda, jaká škoda. Přitom to nikomu ještě nic dobrého nepřineslo ani na jedné straně.