Znásilnění bych teď neřešila. Tím bys přiznala, že jí prohledáváš věci a váš vztah, který už takhle téměř není, by to ještě zhoršilo. Jenom bych sledovala, jestli není nějaký příznak, že jí to trápí a že to v sobě tutlá, že k něčemu přeci jen došlo. Pokud k tomu nedošlo, pokud si to jen vymyslela, tak snad to zamítnou - když ona nemá žádné modřiny, škrábance, dna, svědectví apod.

Poradila bych se s právníkem ohledně bydlení a exekuce. Existují poradny zadarmo. Snažila bych se dceru od sebe majetkově co nejvíc odstřihnout. Teď to asi ještě nejde, když se učí, ale jak skončí ten učňák.

Dcera evidentně nezvládá hospodaření. Ty lži kolem telefonů jsou děsný. Možná dluží na ten "ztracený" telefon, tak si myslí, že to vyřeší tím, že řekne, že jí ho ten kluk ukradl. Ale proč si k tomu ještě přimyslela to znásilnění, to těžko říct.

Za to, co teď napíšu budu určitě děsně kritizována, ale já bych jí dál prohledávala věci. Úcta k soukromí je hezká věc, ale ona sama úctu k tvému soukromí nemá, když tě vystavuje nebezpečí exekucí. Takže bych jí korespondenci občas prošmejdila, tak aby si toho nevšimla. Neříkala bych nic, aby z toho poznala, že jí lezu do věcí, ale byla bych informovaná, co mě ještě může čekat. Tím bych i věděla, jak pokračuje to vyšetřování ohledně znásilnění.

Zašla bych za psychologem, aby mi poradil, co mám a co¨nemám dělat, jak s dcerou můžu jednat. Případně bych zkusila dceru přemluvit, jestli by se mnou za tím psychologem nezašla. Podala bych to tak, že já mám problém, tak aby mi pomohla tím, že tam se mnou půjde.

Dceři bych řekla, že naše vztahy zjevně nejsou dobré, nemáme k sobě důvěru, naše soužití nefunguje. Takže až se doučí, půjde bydlet jinam. To určitě našemu vztahu prospěje, protože každá máme zcela jiný názor na bydlení a hospodaření, nejsme schopné se dohodnout, tak ať si to každá z nás dělá po svém. Že bych byla ráda, kdyby to bylo někde blízko, abychom se mohly vídat a že jí s hledáním ráda pomůžu. Není to tak, že bych ji neměla ráda a nechtěla jí pomáhat, když si s něčím nebude vědět rady. Jen máme prostě každá jinou představu o soužití a nemá cenu to lámat přes koleno. Oddělené bydlení by nemělo znamenat konec vztahu ale jeho nápravu.

Lituju každou matku, kterou tohle potká. Člověk se s dětmi tak snaží, ano dělá chyby, ale nikdo nejsme neomylný a většinou ty chyby nebývají takové, aby měly zásadní vliv. Proč myslíš, že u vás to došlo tak daleko? Myslíš, že jsi třeba někde dělala zásadní chybu, že bys dneska postupovala jinak? Nebo má třeba špatný vzor v rodině? Nebo má povahový rys, s nímž se nedá nic dělat?