Janino, tím myslím, že se nemusela podrobit tomu řetězení příčin, kterýma si její jednání racionalizuju, mohla např. dát víc na své city a zdravý rozum než na to, co čemu řeknou lidi, co se dělá a a co nedělá, co se domnívá, že se od ní očekává... nebo možná ani ne tak na své city, ty (negativní) s ní dost cloumaly, ale mohla se zkusit podívat na věci mýma očima nebo tak něco.

Pro mě osobně je vztah mezi takto blízkými lidmi, jakými jsou matka a dcera, primární. To ostatní je méně důležité a navíc často to ostatní, co řešíme, má příčinu ve špatném vztahu. Proto je důležité pečovat primárně o vztah samotný.

Píšu dost obecně, jinak by to bylo na dlouhé povídání. Ale tak např. pro mou matku bylo nepřípustné, abych ve svých 15 letech šla ven v roztrhaných džínách, a byla ochotná tomu obětovat právě kus toho vztahu, prostě muselo být po jejím, přece jí nebudu dělat ostudu. A když ti takhle někdo 15, 18 let pošlapává vůli a seběvědomí, začneš volit cestu menšího zla a raději lhát, utíkat, ignorovat, nekomunikovat. A musím říct, že mě stálo mnoho sil, abych na její neustálé podezřívání, vyslýchání a nedůvěřování nereagovala chováním, že kterého mě podezřívala - když už to musím snášet, tak ať je to aspoň pravda. Někdo třeba dost sil nesebere, a když je systematicky podezírán ze lži, začne lhát.