Janino, dnes ta zakazovaná kamarádka vyučuje děti na základce a na rozdíl ode mě dokončila vysokou, protože s podporou rodičů, za to já bez podpory, dálkově, při MD, při práci a bez peněz a klidu na učení. Ale to je jedno.

To co píšeš, bych přesně doporučovala Pavle, zajít za psycholožkou a vymluvit se z toho, poradit se na efektivníh způsobech komunikace. Dneska je ta dcera příšerná hrůza za trest, až bude několikátý rok bydlet jinde a hlavy budou dávno vychladlé, zjistí třeba Pavla, že ji velmi mrzí, že má s dcerou mizivý kontakt.

Moje maminka bohužel za psycholožkou nešla, (za psychologem chodí totiž jen ti co to nemají v hlavě v pořádku)ikdyž příšerně trpěla, tak o mě mluvila s druhými jen jako o ostudě a zase trpěla, uhnala si komplex psychosomatických bolestivých potíží, kterými trpí dodnes, celé to řešila uzavřením toho utrpení do sebe a sebelítostí a dalším obviňováním mě. Nedopadlo to mezi námi úplně dobře jako mezi Janinou a její dcerou, zůstala obrovská promlčená místa, žiju 300 km daleko. Člověk se může jako rodič k dítěti chovat jako k člověku, ne jako k věci,kterou chci mít pod kontrolou,, ale při tom zůstat svým dítětem nepoškozen. Je to ale těžší cesta, která se nedá popsat na internetu.

Myslím že moje mamka se sama poškodila tím, že nebyla schopna uznat svou chybu. To, že to celé dodnes nechápe, si myslím že ji i dál ničí.