Mě příjdou nejnáročnější ty chvíle kdy všichni něco potřebují jen a jen ode mě.
Třeba v sobotu jsem dodělávala oběd. Do kuchyně přilítli děti a dcerka začla natahovat "já mááám hlááááááád.". Syn ještě nemluví, tak začal jen kňourat. Do toho se mi pletla naše čubina vlkodava, kterou strašně začlo zajímat, co to kuchtím. K tomu se přidalo štěně, které předtím vykonalo svoji potřebu na chodbě místo na zahradě a ještě se přihnali kůzlata, která jsme adoptovali, když jim po porodu umřela mamina. Do toho mumraje se přihlal manžel s otázkou "Už to je? Mám hrozný hlad. Proč tu zas máme na chodbě louži?"
P.S.: Když už jsem vše dodělala a sedla si konečně k jídlu, tak manžel se otázal: "to všechno sníš???"