Myslím si, že vařím obstojně.
Od 17 žiju sama, učila jsem se z kuchařek, postupně. Když jsem si nebyla jistá, zavolala jsem mámě.
Občas jsme ale jedli pěkné zpotvořeniny. Nemůžu zapomenout na své první bramborové knedlíky, které vrženy, byly schopny vyrazit oko
Kromě toho jsem si později uvědomila, že jsem měla genderově závadnou výchovu - otec mi jako malinké vyprávěl pohádku "O princezně, která neuměla knedlíky" (samozřejmě, že došla rodinného i osobního štěstí teprve tehdy, když se je naučila). Dodnes když vidím v krámě ženskou kupovat hotový knedlík, mám tendenci ji litovat