Musím říct že při pohledu na tu diskuzi mě napadá, že je dobře, že je. Lidé si vzájemně pomáhají tím, že píšou svoje reakce, které mohou být někdy trochu prudké, ale tím se člověk učí.
Jen bych chtěla dodat, že láska s rozumem opravdu moc nesouvisí. Můžete mít vysoké IQ a přesto být závislá na partnerovi, který je silně asociální, psychopatický, manipulativní, nenávidí ženy a týrá je.
Hodně záleží na zažitých vzorcích z dětství, kterých si třeba vůbec nejsme vědomy.
Proto je potřeba to řešit přes inteligenci, ne přes emoce.
Pisatelku základního příspěvku obdivuji za její odvahu a vůli k životu, a za to, že má odvahu být k sobě upřímná. To je totiž základ úspěchu. To, co cítí, je daleko běžnější, než si myslí.
Je to součást životní zkušenosti, tím, že si to přizná a nepotlačuje to, už pro sebe hodně dělá. Samozřejmě jiná věc je tomu podlehnout. To asi cítí, a proto naprosto správně hledá pomoc.
Tady je nejlepší použít kombinaci zdravého rozumu a intuice. Pomůže dobrý psycholog - myslím tím dobrého člověka, ze kterého cítím moudrost, ne idiota, který recituje naučené učebnice nebo vás narve práškama. Další varianta jsou rodinné konstelace (mohou pomoci odkrýt, odkud pocházejí podvědomé vzorce, někdy se to táhne i celé generace). Hlavní je ale být na sebe hodná a uvědomovat si, co opravdu cítím. Udělat si pro sebe chvíli, vymlátit to do polštáře, výt nebo brečet. Dělat, co mám ráda, představit si, co bych poradila nejbližší kamarádce v mé situaci ...