Tylity, to asi žijeme každá na jiné planetě?

Ty na jednu stranu obhajuješ právo prarodičů na vlastní život (které bezesporu mají), na druhou stranu máš své tchýni velmi za zlé, že v praxi uplatnila to, co obhajuješ.

Tak jak to vlastně je?

Moje zkušenost: převážnou většinu věcí okolo dětí (včetně doprovodu na četné kroužky atd.) si zajišťujeme s manželem sami a považujeme to za svou samozřejmou povinnost. Ale vím (a jsem za to vděčná), že kdyby nastala mimořádná situace, nebo i jen kdybychom o to poprosili, tak by to babička nebo děda (tj. moji pěstouni ) bez řečí šli a přivedli ze školky nebo školy.

Babička nám hlídá občas večer, abychom se někam dostali spolu jen sami dva. Přes den se snažíme, aby to nebylo moc často (tj. tak 3-4x do roka), protože už oba mají svoje léta a nechceme je zatěžovat.

Před jakýmkoli hlídáním je vždy první věc, že se zeptám, zda babička v tu dobu může, a babička nemá problém mi odpovědět, že ne, že má třeba toho kadeřníka, a mně by ANI VE SNU nenapadlo mít jí to za zlé nebo uvažovat stylem "když máš něco důležitějšího". Prostě to respektuju a jsem ráda, že má svůj život. Zato když mi řekne, že je ochotná v danou dobu hlídat, tak vím, že to myslí doopravdy a že si na to ten čas udělat chce.

Naprosto nechápu, co je v tom za problém.