Tylity,
tak to je něco, co fakt netuším. Do této rodiny jsem přišla v době, kdy bylo babičkám kolem 80 let a už byly hodně dlouho bez manželů. O milencích se tam nikdy nemluvilo . A upřímně, tohle je čistě jejich věc.

Možná to zní nepochopitelně, ale přemluvit babičku, že už opravdu nepotřeboju žehlit, protože mám sušičku a těch pár kousků nemá smysl jí vozit, stálo hodně taktu a diplomacie. Babička to nebere jak obětování se, potřebuje být užitečná, pro sebe...to je totiž to, co ji drží v takové kondici, když ví, že tu k něčemu je. Ve chvíli, kdy by se jí náplní života stala jen její osoba, půjde to s ní hodě rychle z kopce, ostatně to je i oficiální stanovisko jejího lékaře.

A že učí pravnoučata hrát na klavír? Tak v tu chvíli je na vrcholu blaha. Hudbu miluje a ještě má schopnost předávat něco dál....Dát jim něco, co jejich vlastní matka nedokáže.

Ano, jsou lidé, kteří jsou šťastní, když mohou udělat něco pro druhé, aniž to považují za sebeobětování se. Oni nic neobětují, je to naplňuje a dělají to tedy pro svůj dobrý pocit.

Nikdy bych si to od babičky netroufla chtít, už jen proto, že to není moje babička, kdyby ona sama o to nestála. A mě těší, že jí to mohu vrátit alespoň tím častým kontaktem s pravnoučaty. Ono ne každému stačí ke štěstí být rodinou obklopen a obletován .