Moji rodiče byli oba skvělí a měli moc hezké manželství - nikdo nikým nemanipuloval, nikdo nevysával toho druhého.

Jednou jsem zažila, že můj tatínek nechtěl na návštěvu do rodiny mého manžela, kam byl pozván (bylo to již po letech našeho vztahu). A jemu se nechtělo, a když jsem se zajímala proč, jen mávl rukou a řekl - jako bych ho slyšela, "jsou to sobci".. tenkrát jsem to neřešila, nevěděla, proč to řekl. Po letech se mi ta věta častokrát vracela a postupně jsem ji pochopila. Prostě jsem tu sobeckost také začala vidět, začala jsem ji vnímat sama sa sobě.. a pochopila, že měl pravdu.

Jen nerozumím, že on to viděl a já ne. Muselo to být všechno zřejmé, jen já to prostě neviděla. A je to vliv rodiny, který se přenesl na děti - tedy já to pak vnímala (tu sobeckost) z manžela i lidí kolem něj. Vnímala jsem značnou odlišnost od lidí, mezi kterými jsem vyrostla já.

A často se vracela k mému tátovi, k jeho názorům, k jeho slovům. Jenže táta už tu nebyl, už jsem s ním o tom nemohla mluvit..