Tylity, ty jsi už o tom nemohla s tátou mluvit. Já zase nemůžu mluvit s rodiči, i když žijí. Byla jsem vychovaná tak, že rodiče by pro mě udělali první poslední. Bohužel totéž asi čekali i ode mě a pokud měli pocit, že mě ztrácí, že ztrácí vliv na moje jednání, byli z toho smutní, zklamaní a já je tak nemohla vidět. Jak bych přece mohla ubližovat někomu, kdo je na mě tak hodný?? Teď už to chápu, vím, že to není můj problém, že jsem jim neubližovala, nicméně ty zkroušené pohledy mých rodičů, je mi z nich přece jen ještě trochu zle. Ještě mi to brání v normální komunikaci, připadá mi, že je nechci mít ráda. Asi je to nějaký vnitřní strach, že do toho zase spadnu.