Mám takové nutkání popsat vám, jak jedna obálka s penězi může udělat pěknou melu. O víkendu slavila dcerka 4. narozeniny. Oslavy se zúčastnila se i moje babička. Dopředu avizovala, že dcera od ní dostane 500 Kč. V den oslavy od ní dcera dostala pouze kytičku, nic jiného jsem nezaregistrovala. Dárky jsme všechny nastrakali do synovi postýlky, aby nepřišly k újmě.
Druhý den, cca 24 hodin po oslavě telefonát od babičky: "Otevřelas tu obálku?", "Jakou obálku?", "Tu, co jsem Tereze donesla", "Já žádnou obálku nemám." A teď následovala lamentace "Já jsem ji položila na takovej podélnej stolek" (žádnej takovej nemáme) "Musíte ji mít!" atd. atd. Trvalo to nejmíň deset minut pořád dokolečka. Slíbila jsem, že se ještě doma podívám, ale byla jsem si jistá, že nikde nic nenajdu.
Potom jsem šla i s dětma k rodičům (bydlí vedle babičky). Máma už byla od babičky informovaná. Posléze přišla babička k nim do kuchyně a začalo to nanovo. Navíc k tomu výslech dcery, která o žádné obálce nevěděla a i kdyby, tak peníze ji nezajímají, takže pochybuju, že by si to pamatovala. Došlo i na obviňování tchýně :"Kolik ti dala babička z Brna pro Terezu?", "To je snad jedno", "Ona seděla vedle mě, nevzala to?", "Ne dala mi peníze z peněženky." A zase pořád dokolečka. Já na to: "To se nedá nic dělat, prostě ty peníze nejsou". "A kde je Josef (můj táta), ten se mi díval do tašky, on tu obálku určitě viděl" ,"Není doma" a za chvilku: "Kde je ten Josef?", "Není doma, až přijede, tak se ho zeptáme" Nakonec to dopadlo tak, že můj táta našel na zemi obálku, která ležela hned vedle tašky tchýně, tak jí tam zastrčil. Obálka byla popsaná, ale on ji viděl z nepopsané strany. Takže jsem poprosila SMS-kou manžela, ať se za svojí mámou staví. Jinak by babička snad začala shánět číslo na moji tchýni a obtěžovala by i ji. Tímto jsem považovala celou záležitost za uzavřenou, ale to byl omyl.
Včera odpoledne jsme šla k našim, abysme rozveselili neteř po trhání zubů a po chvíli doletěla babička: "Jak to dopadlo?" (to už věděla od našich), "Dej mi tu obálku!" ,"Já ji tady nemám, nenapadlo mě, že ji budeš chtít." ,"Já jsem ji chtěla dát Tereze", "Já už jsem tu obálku rozdělala", "A proč tu obálku Josef dával do té tašky?", "To já nevím." a zase znova: "Mělas tu rozdělanou obálku donést". No a tak pořád dokolečka až mi z toho šla hlava kolem. Znovu podotýkám, že dceři jsou 4 roky, takže peníze v obálce pro ni nejsou nic, z čeho by měla rozum a radovala se z nich. Jsem ráda, že se peníze našly, ale radši bych snad byla, kdyby zůstalo jen u té kytičky. Omlouvám se za elaborát... uf