Razím heslo mé prababičky: Lepší naučit, než zakázat. Když mě babička v sedmi letech odháněla od kamen, tak prabábi se smála, protože ona raději naučila svá batolata přikládat.
Dceři jsou 3 a notebook v základech ovládá tak půl roku. Přes zimu u něj byla tak hodinu denně, teď zřídkakdy. Opravdu mi přijde rozumnější naučit dítě věc, když má o ni zájem a ne "až budeš chodít do školy,...". Taky jsem jí naučila zacházet s velmi drahou zrcadlovkou - takže běžně fotí, okolí si klepe na čelo, ale zatím se nic nestalo, dcera je velmi opatrná. I kdyby - moje riziko, moje dítě, můj foťák. Aspoň máme s manželem společné fotky.
Synovi je rok a tři čtvrtě a umí sám vyměnit DVD nebo CD, pustit si co chce a to původní uklidí do obalu (jediná věc, co je zatím ochotný uklízet, asi pochopil souvislost s poškrábáním).
Myslím, že k věcem běžné denní spotřeby, které jsou součástí každodenního života jejich rodičů, by děti měli mít přístup bez rozdílu pohlaví/šikovnosti/jak je kdo napřed/, prostě to musí především odhadnout ten rodič. A půl hodinky času pro sebe beru jako příjemný bonus, proč ne?