no vzhledem k tomu, že ty koníčky měl, když jsi ho poznala, tak vcelku chápu, že tě nechápe...
Z druhé strany - je mi čtyřicet, lezu, nemyslím si, že ze mě bude světová lezecka špička, ale BAVÍ mě to. Manžel si mě bral jako lezkyni, dokud byly děti malé, tak jsem koníčka hodně omezovala, teď provozuju víc. Lezu většinou s chlapama (pže v tomhle sportu zase tolik ženskejch není a když jsou, tak většinou proto, že leze jejich partner - tj. svého lezeckého partnera mají a o další/ho nestojí) - rodina může kdykoliv se mnou jít, občas se mnou jdou a lezou (pak se holt plácáme na jednoduchých věcech, ale je to zase kompromis - já jsem ráda, že vůbec se mnou jdou a chci, aby si to užili), často děláme společně věci s lezením nesouvisející (manžel rád jezdí na kole, tak občas jdeme na kola - zase - sám jezdí úplně jinak než když jdeme s dětma; a pak máme koníčky společné pro celou rodinu - lyžování, chození po horách, raftování...)...
... takže je to o domluvě a kompromisu. Běž občas s ním (zvlᚍ třeba na ty konzerty), projev zájem - a pak můžeš zase "požadovat", aby on občas provozoval s rodinou něco, co baví celou rodinu...
JInak bych řekla, že nežárlíš na koníčka, ale na to, že on ti uniká někam, kam za ním nemůžeš - ale to, že za ním nemůžeš je jen tvoje vina - on tě zve, klidně bys mohla s ním tuhle činnost sdílet, ty jen nechceš.