Tak za sebe můžu říct, že jí nepomůžeš nijak. Mě popuzovaly i rádoby soucitné a chápající pohledy - protože nikdo z nich na mém místě nebyl a tudíž netušil, co se ve mě děje. Otázka je, jestli mají vůbec šanci otěhotnět spontánně. Pak bych se asi snažila žít spolu a nějak si přerovnat život, ale nevíme, jak to mají oba s prací. To že si její muž odskočí domů na odběr spermií kvůli IVF a ona si jinak zbytek toho celého kolotoče vyžírá sama taky asi není pro její psychiku dvakrát dobré. Já nevím. My se marně snažíme 7 let, příčinu nemáme -a za sebe musím říct, že se mi obrovsky ulevilo v okamžiku, kdy jsme podali žádost o adopci. To bych jí asi doporučila. Bude mít prostě vidinu toho, že to mimi jednou bude a v mezičase se můžou snažit o vlastní, akorát už nebude tak tlačit na pilu. Navíc čekání na adomimi taky nějaký čas zabere, seznámí se s lidmi, kteří prožívají to samé...