Emteko, to znám. Člověk si to tak pěkně naplánuje, že to až vidí a pak najednou čára přes plán. Taky se v takových chvílích obviňuju a zlobím na celý svět, chci to vyřešit co nejrychleji. Po pěti letech na MD jsem přišla na to, že když mám takový ten nával, až je mi horko, tak nedělám nic. Nemluvím, přestanu řešit nebo aspoň uberu a dýchám. Je to banální, ale konám, až překonám ten prvotní šok, že to nebude dokonalý a podle mě. Dokonce už i moje děti a muž znají ten okamžik a vědí. Stačí i reagovat tak, že řeknu, že budu reagovat až za chvíli a tlak povolí. Ale občas se chovám tak, jak moje holky, když jsou přetažený. Prostě to sama nezastavím, dokud si neulevím...Jo a knih o výchově a sebevýchově jsem přečetla taky dost.