Termín státnic jsem našim nějak neoznamovala jako významnou událost. Ale bylo zvláštní jak reagovali když jsem je udělala. Mamka měla radost (opravdovou) a tatínek byl mimo zrovna jako já.
Vyšla jsem ze školy a říkala si: „To je všechno? Už nejsem student? Už sem nepatřím? Můj život je pryč a teď už jen celý život práce a práce? Mám mít přece radost, vyskakovat tady ze dveří a být šťastná jako v těch všech filmech“ Neměla jsem vůbec radost byla jsem hotová. Říkala jsem tatínkovi do telefonu: „Tak jsem udělala státnice“ a on se zarazil a nechápal, tak nějak nevěděl co říct.
Ale základní školu ani střední naši neprožívali, já si tam tak nějak chodila, dostávala samé jedničky, za vysvědčení nikdy nic, protože je přece normální, že každý se snaží dělat nejlépe, to co umí... Na schůzky nechodili, dostali pokyn od učitelky, že tam zdržují, že jsem bezproblémový žák. VŠ jsem si vybrala sama, ale hodně se mnou prožívali přijímačky, protože věděli, že na tu školu chci (a že do praktického života nejsem, že jsem trochu mimo realitu)