divná nejsi, cítíš to tak, ne?

Myslím, že dospělý člověk (což už dcera je) by si neměl myslet, že mu okolí bude číst myšlenky ale měl by se naučit ŘÍKAT si o věci, které chce (a být šťastný a vděčný, že má někoho, kdo na to "řeknutí si" zareaguje).

Není žádný hřích ani provinění být "studený čumák" - taky jsem, a pomáhá mi to přežít v situacích, které bych asi jako nervák snášela velmi těžko.

Být na Tvém místě, tak bych jí zavolala a řekla jí na rovinu "přemýšlela jsem o tom, cos mi řekla, protože to vypadá, že si myslíš, že mi na tvých státnicích nezáleží. Naopak záleží a moc, a moc ráda bych ti nějak přispěla a podpořila tě, ale protože mě samotnou štvalo, když mi někdo pořád volal a zajímal se, tak jsem si myslela, že to máš taky tak, a radši jsem se ti klidila z cesty, protože to je to, co bych ve tvé situaci uvítala já.

Vidím, že tebe by asi ale potěšilo něco jiného, ale nevím přesně co. Když mi ale naznačíš, ráda to udělám."

Něco v tomhle duchu by snad normálnímu člověku mohlo stačit