Máme zvířat víc. Bohužel už jsme nějaké odchody chlupatých kamarádů řešili. Děti byly u umírání přítomny (tehdy v batolecím a předškolním věku) a trauma z toho nemají.
Naopak mi přišlo, že celou situaci zvládají lépe, když rozumějí tomu, co se děje, když před nimi nic neschováváme.
Smrt a umírání je součástí života a naše společnost, která smrt vyčleňuje na okraj a snaží se ji nevidět, není normální.
Líbil se mi názor, která tu zazněl - pokud bys nechala děti dívat se, jak fenka rodí, nechej je dívat se i na to, jak umře.
Ještě jsem si vzpomněla na osobní zkušenost: moji rodiče nechali uspat mého psa, když jsem byla pryč... nebyla jsem jim vděčná, že mě chránili, naopak jsem byla velmi zklamaná, že jsem se nemohla rozloučit a že jsem nebyla u toho, když pes potřeboval "držet za tlapku".

Přeju hodně sil nejen v rozhodování, ale hlavně při loučení. Ztráta přítele bolí.